Co jsou to záušnice?
Dnes je většinou potkáme ve vitrínách v muzeích nebo na hradech. Jedná se o typicky ženskou (případně dětskou) ozdobu hlavy. Ovšem nenošenou v uchu jako náušnice, ale v jeho blízkosti. Zpravidla se nosila připevněná na koženou nebo textilní čelenku. Jiné nálezy napovídají i možnost vplétání záušnic do účesů, copů nebo jejich alternativní využití jako prstenů. Přímých nálezů, kdy je zachována i část čelenky je velmi málo. Většinou se na záušnice usuzuje z jejich polohy vůči lebce. Někdy jsou si záušnice konstrukčně tak podobné s náušnicemi, že je možné obojí užití, zejména v případech kdy nejsou známy bližší okolnosti nálezu (např. pro poničení pohřebiště stavbaři nebo orbou, vykrádání hrobů detektoráři apod.). Pak se na záušnici nebo náušnici usuzuje podle tradice v pojmenování.
Za nejtypičtějšího zástupce záušnic můžeme jednoznačně považovat bronzový kroužek z cca 2,5 mm silného drátu kulatého průřezu o průměrech kruhu od 1,5 až 2 cm s esovitou kličkou na jednom konci.
V raném středověku mluvíme o záušnicích především u Slovanů. V nejširším záběru spadá jejich výskyt cca od 7. do 14. století., s tím, že opravdovým „hitem“ se stávají mezi 10. a 12. stoletím. Objevují se v módě na obrovském území od Porýní až do Kyjevské Rusi a od Baltu až k Jadranu. Nevyskytují se však na celém tomto území současně, ani po celou dobu. Zároveň se nejedná o konstrukčně a vzhledově jeden typ, ale rozeznáváme různé typy. Z nich některé jsou lokální a s rozdílným poměrem k ostatním šperkům.
Běžně se nachází v ženských a dětských hrobech, v mužských pouze výjimečně. I tak většinou v zásypu hrobu a ne vedle zesnulého. Tato skutečnost bývá vysvětlována jako adorační gesto milenky nebo dítěte při zasypávání hrobové jámy.
Materiál
Záušnice byly vyráběny ze všech tehdy dostupných kovů. Jednoznačně nejvíce zastoupenému bronzu sekunduje stříbro. S velkým odstupem následují ostatní užívané kovy: olovo, zlato, železo a měď. I v minulosti se šetřilo, proto se někdy setkáváme se stříbřením, vzácně i zlacením záušnic.
Kdo je nosil?
Jak už bylo řečeno, většinou nacházíme záušnice v hrobech dětí a žen. Nejčastěji v hrobech mladých žen. Ty mají přirozeně největší sklony se zdobit. Naopak starší ženy sice nebyly pohřbívány se záušnicemi tak často, za to se jedná především o stříbrné a zlaté. U některých pohřebišť (např. Radomyšl) bylo možné rozdělit záušnice na menší dětské a větší, které se nacházely v hrobech dospělých žen. Takže když se narodila holčička, nosila jiné záušnice jako malá, další jako dospívající a pokud se dobře provdala, mohla nosit ještě jiné z drahého kovu jako žena ve zralém věku.
Typy podle tvaru:
1. Kroužkové (kulaté i oválné)
Jsou konstrukčně nejjednodušší typ. Jde o prostý kroužek z drátu, jedna nebo obě strany se můžou, ale nemusí zužovat.
Obr. 1
2. S očkem
Zatočením jednoho konce vznikne náušnice s očkem. Vyskytují se ve velmi malých průměrech. Známe je například z Libice nebo Budče. Jsou považovány za předstupeň esovitých záušnic. A současníky šperků velkomoravského typu.
Obr. 2
3. Esovité
a) klasické. Mají esovitou kličku na jednom konci, šířka kličky je stejná nebo mírně větší než síla drátu.
b) se široce roztepanou kličkou (nitranský typ a durynské). Esovitá klička je roztepána na 2-3 násobek síly drátu. U durynských je klička někdy vícenásobná.
c) s esovitým zakončením na obou stranách (tzv. český typ). Typická oblast Čech v pozdější době (12. století), ovšem v menší míře je najdeme i v některých dalších zemích.
Obr. 3
4. Zapínací
Známe je především z území dnešního Bavorska a Rakouska, sporadicky se vyskytují i v okolních zemích.
Obr. 4
5. Se zahnutým neroztepaným koncem
Jsou typické pro nejstarší záušnice v 7. století. Ovšem objevují se v malé míře i pozdní fázi záušnic.
Obr. 5
6. S roztepaným přeloženým koncem
Nevytváří na konci očko, v ohybu není žádná mezera.
a) s jedním
b) oběma
Obr. 6
Kde se vzaly?
Způsob výroby záušnic nevyžadoval žádný technologický posun. Můžeme vidět tři způsoby výroby. Z drátu, z plechu a odlévání do formy. Všechny tyto tři technologie si lidé v Evropě osvojili už tisíce let předtím.
Nejstarší záušnice známe z merovejských a alamanských pohřebišť už ze 7. století. Z 8. s 9. století pocházejí velké esovité náušnice se zapínáním z Bavorska. Názory na to odkud vyšel onen „boom“ esovitých záušnic se různí. Mohlo jít i o více center, která se vzájemně ovlivňovala. Horkými favority jsou Franská říše a Karpatská kotlina. Mohly to také být Čechy, které převzaly módu západních sousedů, přetvořily ji a dále šířily. Jak to bylo doopravdy, zůstává zatím zahaleno rouškou tajemství.
Kde se nosily
Ačkoliv se může zdát móda záušnic silně stmelovacím prvkem velké části především střední Evropy, při bližším pohledu je patrné, že se rozpadá do řady menších oblastí. Ty mají ve šperku jednak jinou tradici, jednak se v nich záušnice prosazuje v rozdílné míře. Zatím co někde se stává hlavní ozdobou ženy, jinde tvoří jen okrajový doplněk. Někde móda záušnic rychle odezní, jinde jsou populární po několik století.
Můžeme rozlišit původní oblasti Franské říše, kde se záušnice objevují prvně, Bavorsko a Durynsko, odkud je známe z pozdějšího období a Čechy, Moravu, Karpatskou kotlinu, Polsko,… Jednotlivé oblasti měly často svou vnitřní módu. Např. duté záušnice z plechu se nosily pouze na severu při Baltu. Pro Durynsko jsou po celou dobu trvání módy záušnic typické široce roztepané kličky. Stejně tak i pro Slovensko a Maďarsko. V Čechách se v pozdní fázi uplatňuje esovitá klička na obou koncích...
Výzdoba
Závěr
Záušnice můžeme považovat za jeden ze symbolů raného středověku, především v dnešní střední Evropě. Za prostý, ale jasný symbol jednoty a roztříštěnosti tehdejších společností předků dnešních Čechů, Němců, Slováků, Poláků, Maďarů a dalších evropských národů.
Literatura:
GOGOVÁ Stanislava 2013: Stredoveký šperk na kostolnom cintoríne v Krásne. Gemologický spravodajca 2. 5-29.
HASIL, Jan 2010: Problém chronologické synchronizace raně středověkých kostrových pohřebišť v Čechách a v severovýchodním Bavorsku. Archeologia Historica 35, 159-167.
KRUMPHANZLOVÁ, Zdenka 1963: Příspěvek k vývoji lidového šperku 10. stol. v Čechách. Památky archeologické 54, 87-113.
NECHVÁTAL, Bořivoj 1999: Radomyšl. Raně středověké pohřebiště. Praha.
ŠTEFAN, Ivo 2009: Příspěvek k chronologii a výpovědním možnostem esovitých záušnic. Studia Medievalia Pragensia 9, s. 171-205
TOMKOVÁ, Kateřina 2011: Der Kulturwandel des 10. Jahrhunderts in Böhmen aus archäologischer Sicht. Der Wandel um 1000 : Beiträge der Sektion zur slawischen Frühgeschichte der 18. Jahrestagung des Mittel- und Ostdeutschen Verbandes für Altertumsforschung in Greifswald, 23. bis 27. März 2009 / hrsg. von Felix Biermann, Thomas Kersting und Anne Klammt. Langenweissbach: Beier & Beran, 199-208.
Ilustrace:
Obr. 1, 3, 5, 6:GOGOVÁ Stanislava 2013: Stredoveký šperk na kostolnom cintoríne v Krásne. Gemologický spravodajca 2. s. 9
Obr. 2: ŠTEFAN, Ivo a Ivan KRUTINA. Raně středověké sídliště, hromadný hrob a pohřebiště na Budči (poloha Na Týnici): ke vztahu archeologie a "událostní historie". Památky archeologické. 2009, č. 100, s. 178
Obr. 4: HASIL, Jan 2010: Problém chronologické synchronizace raně středověkých kostrových pohřebišť v Čechách a v severovýchodním Bavorsku. Archeologia Historica 35, s. 162.Záušnice v raném středověku